Pamatuješ si na moment, kdy jsi držela foťák v ruce poprvé?

To už je taková doba… Před deseti lety jsem si foťák půjčila poprvé a zkoušela jsem dělat první fotky. Už tehdy jsem věděla, že mě na focení baví lidi. Není to úplně obvyklý začátek: většina lidí začne s přírodou, a možná je to i jednodušší. Pro mě je ale příroda hodně statická; mám ráda různé změny, když se pořád něco děje. I proto jsou lidi moje téma. Už deset let.

Ty sama se fotíš ráda?

Vůbec ne! Ačkoliv paradoxně moje cesta k fotce začínala před objektivem. Ještě na vysoké mě několik kamarádek, které absolvovaly různé vizážistické kurzy, používalo jako modelku. A když jsem sama začínala s focením, různě jsem cestovala a říkala jsem si: „Koho tady budu narychlo shánět, koho tady budu fotit?“ A tak jsem začínala s tím, že jsem fotila samu sebe. Než jsem tedy začala fotit ostatní lidi, měla jsem všechno vyzkoušené na sobě.

Co je pro tebe při focení největší výzva?

Zachytit člověka takového, jaký je. Ne jen vyžehlenou slupku. Nejvíc mě baví ta challenge, když přijde člověk a říká: „Já se nerad fotím. Nevypadám na fotkách dobře. Budete to se mnou mít těžké.“ S tímhle postojem se totiž dokážu ztotožnit, taky se nerada fotím. Ale vím, že to bude dobré, že když mě lidé k sobě pustí, udělám jim fotky, u kterých mnohdy ani sami nevěří, že takoví jsou a že takto vypadají. Často jsou překvapení, že jsou krásní i podle svých vlastních měřítek (a to si na sebe často klademe až nereálné nároky).

Jak takové focení u tebe tedy vypadá? Jak to funguje?

Probíhá to asi tak, jako když ty teď mluvíš se mnou. Není to jen o focení, povídáme si, ladíme se na sebe. Navíc k tomu mám poslední tři roky fakt super asistentku, svou dceru, která mi pomáhá. Nervozita, kterou jsem dřív odbourávala třeba půl hodiny, než jsem se dostala přes všechny bloky, je díky její bezprostřednosti pryč za pět minut. Jako lidé hrajeme spoustu rolí a já se během toho procesu focení snažím dostat až k pravé podstatě lidské povahy. Je to okamžik, vteřina, kdy se prolomí led a najednou člověk ukáže svou pravou tvář – a to je vždycky ta úplně nejlepší fotka z celého focení. Je to úžasný, naplňující pocit, a zároveň frustrující, kdyby se mi nepodařilo člověka v tu chvíli vyfotit.

Kde lidi fotíš? Máš k tomu doma nějakou speciální místnost?

Ne, opravdu fotím doma, z čehož je hodně lidí překvapených. I když přicházejí ke mně domů, stále očekávají nějaký oddělený ateliér. Ale já tam mám jen takové provizorní pozadí, všechno je to vlastně takové provizorní. Možná to ale díky tomu nepůsobí tím ateliérovým dojmem a lidé jsou uvolněnější.

Stalo se ti někdy při focení něco zvláštního, nezapomenutelného?

Takových zážitků mám vícero… Třeba před pěti lety jsem fotila sérii na stadionu za Lužánkami, v době, kdy byl zcela opuštěný a vypadal jako taková džungle uprostřed města. Fotila jsem kamaráda, a když doma ukázal výslednou fotku, zjistil, že vypadá úplně stejně jako jeho dědeček, kterého nikdy nepoznal.

Jsou typy lidí, kteří se ti fotí špatně? Ke kterým se hůře dostáváš?

Těžko se mi fotí lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou krásní, dokonalí. Ti žijí v takové své bublině, víře o sobě samých, kterou se téměř nedá projít skrz, a nenechají nikoho, ani sebe samotné, aby jim tuto představu naboural. Mnohdy nedojde k tomu momentu otevřenosti, kloužeme jen po povrchu. To mě nenaplňuje.

Působíš na mě, že doslova naplňuješ frázi „práce je můj koníček“…

Já to vůbec neberu jako práci. Kdybych mohla, od nikoho si nevezmu ani korunu a budu jen ráda, že z toho lidi budou mít radost. Na tom je vlastně postavený projekt, který si teď dotvářím v hlavě a do kterého bych se chtěla pustit… Ve zkratce by šlo o focení kohokoliv na ulici. Půjdu třeba do parku a budu fotit. Jediné, co z toho budu mít já, je úsměv člověka, který se nechává fotit, a ten člověk za to ode mě dostane svůj portrét. Hodně bych se chtěla zaměřit na staré lidi, u kterých často dochází k odloučení od společnosti. Chci udělat radost právě jim v tom, že najdou krásu ve fyzických projevech, jako jsou vrásky nebo šedivé vlasy – v tom, co moderní společnost zavrhuje jako nepřípustné. Ve svém focení vidím zkrátka vyšší smysl a přes to nejede vlak. Jsem vlastně takový fotící průvodce, co ukazuje dveře a „nabízí lidem červenou pilulku“. Vejít už ale musí každý sám.

Děkujeme za rozhovor!

Kontakt na Míšu Nytru:
tel. ‭+420 773 595 644‬
michaela@nytra.pro

otázky: Radka Loukotová
foto: Míša Nytra